Minimalismus jako neokolonialismus západu

Hele, kdyby to psala před sedmdesáti lety, asi cajk. Jestli koloniální vláda nutila svůj styl architektury a skrz to se snažila potlačit projev obyvatel, to samozřejmě cajk nie. Ale dneska?

Když se povzneseme nad politický náboj, pak minimalismus může být i o okázalém obýváku a architektuře:

• Pokud bohatě zdobená architektura podněcuje tvořivost, není to špatně.
• Pokud holé zdi podněcují kreativitu, není to špatně.

Špatným směrem to může jít, když:

• Věci kolem mě nevychází ze mě.
• Dělám něco, co mi nesedí a pozitivně na mě nepůsobí.
• Hází klacky pod nohy (i v myšlenkách - třeba i přezdobená domácnost).

A co vtrzení, že méně je nuda?

Maximalistické trendy - méně je nuda

Aradhya se kromě architektury dívá dál.

„Maximalistické trendy ztělesňující princip ‚méně je nuda' se postupně prosazují v různých oblastech jako líčení, móda a interiérový design. Výrazné vzory a živé barevné palety si razí cestu zpět do mainstreamu. Vytváření takové kontrakultury je nezbytným a osvěžujícím krokem k narušování dominantních narativů.”

Aradhya se lapila do vlastní pasti. Je jedno, jaký je trend. Jak říkají The Minimalists:

It’s about choosing timeless over trendy.

Trendy jsou vnější síla - nikdo se neprobudí s vrozenou touhou po tričku s kapibarou. Kapibaru nám musí prodat marketing.

Minimalismus je o poznání vlastních potřeb a odolávání trendům. Konzumní život mnohé neuspokojuje, a namísto nekonečných možností volí méně.

Minimalismus je jedna z voleb.

Jenže Araya přitvrzuje a tahá argumenty o fašismu.

Minimalismus jako fašismus

Aradhya pracuje s výrokem italského architekta Fabrizia Casiraghiho:

„Vezměme si přímočarý výrok italského architekta Fabrizia Casiraghiho: ‚Myslím, že minimalismus je fašismus, protože vás nutí žít velmi nepřirozeným způsobem. Jste vězněm pořádku, který jste si vybudovali, abyste udrželi dokonalý tvar domova.'”

Nie a nie. Pokud jsme vězni vlastního pořádku, pak je to clutter. Pouta pravidel, které nám znesnadňují život, nejsou minimalismus.

Minimalismus jako nutnost

Aradhyo, bez minimalismu to v dnešním západním světě nejde. Jinak budeme klopýtat jako osoba se zavázanýma očima a batohem plným kamení.

Nikdy v historii:

• Jsme si nemohli koupit tolik věcí.
• Nedělali jsme tolik činností.
• Se na nás nevalilo tolik informací.
• Nemuseli jsme se učit nudit.

Za mě je minimalismus cesta. Abychom maximalizovali to, na čem (nám) záleží.

P.S. Co si poslechnout epizodu podcastu Minimalismus ve hmotě, hlavě, činnostech a přátelstvích

🪦🌱 Vídeň umožňuje pěstovat bio zeleninu na hřbitovech. Majitelé hrobů si za 149€/rok mohou pronajmout 24m² záhon s nářadím a poradenstvím (k pěstování zeleniny nebo nějaké krema přípravce? ).

🦬 Z prosincové 100+1: samci buvolců modrých (pozor, je to past, je to antilopa! ) si umí zajistit, aby samice připravené k páření zůstaly déle v jejich teritoriu. Vydají varovný zvuk oznamující přítomnost predátora, i když se v okolí žádný nevyskytuje. Inspirující.

🦣 Do 4 let by mohli ožít mamuti. Aspoň o to se snaží společnost, který přispěla třeba i CIA nebo kouč a motivátor Tonny Robins (wtf, proč?!). Společnost věří, že tím pomůže přírodě. Kromě mamuta je na seznamu i několik dalších živočichů. Podle Světového fondu na ochranu přírody za posledních 50 let dramaticky klesl počet volně žijících živočichů. O 73 %. Ale budeme mít mamuta! Btw: jurskej park to prej připomínat nebude - chybějící procento genomu si nebudou vědátoři vymýšlet (tuším že ve filmu z žab?), ale nechají odnosit mládě slonici.

🛍️🗑️ Koupíš si něco. V 99 % případů z toho bude do 6 měsíců odpad (světově). Proto každej rok vytvoříme těžko představitelných 2,12 miliardy tun odpadu.

🦫✈️ Miroslav Bobek (ředitel Zoo Praha) napsal zajímavý článeček o americké operaci Beaver drop. Piloti dva roky po druhý světový válce zřejmě neměli do čeho píchnout. A tak někdo přišel s "melouchem". Jednoduše: bylo potřeba shodit na padáku pár dřevěnejch krabic na určený místa. A co se v těch krabicích skrývalo? Bobři! Bombardování bobry bylo totiž pro zvířata mnohem míň stresující. Prej teda. Ale kuků zubatejch se asi nikdo moc neptal, prostě je naložili a pak na padáku vyhodili z letadla. Páč jejich domy překážely lidským domům. To je v Améru takovej standard, indiáni by mohli vyprávět. V článku je i dobový video (asi dvě minuty), který teda stojí za to.

🌍💨 Když se dokolečka dokola řeší jen CO2, pak se dají najít články typu: "Současné děti budou žít mnohem ekologičtěji, než naše prababičky." Ne, nebudou. Autor nějak do "rovnice" opomněl dosadit odpad, věčné chemikálie a naši konzumnost. Navíc těch prababiček žilo desetkrát míň?

♻️ Zero Waste France (ZWF) se v článku zamýšlí nad zálohováním PETek. ZWF rozlišuje mezi zálohováním pro opětovné použití (preferované) a zálohováním pro recyklaci (problematické). Zatímco první systém umožňuje opakované použití obalů, druhý pouze zlepšuje sběr pro recyklaci. Organizace varuje, že tento přístup může podpořit další produkci plastů místo její redukce. Klíčová volba je dle ZWF mezi: a) lepším sběrem jednorázových obalů b) omezením jejich výroby.

🐙 Samci chobotnic pruhovaných mají zajímavou sexuální praktiku - před pářením své partnerky paralyzují jedem, aby sami neskončili jako hlavní chod romantické večeře. Chudáci samečci jsou menší a tak se musí bránit tetrodotoxinen, který něžným kousancem do krčku vpustí samici do těla. Samice z toho přestane dýchat, zbledne, zůží se jí zorničky a na 8 minut ztratí veškerou kontrolu nad tělem. Osm minut! Dost času, aby samec dokončil svou misi a uprchl dřív, než se samice probere. Muhehe.

🐋 Pamatuješ na newsletter Ne*erte se do kosatek? Tak kosatky jsou pořád nakrklý. Nedávno si zase podaly loď. Tentokrát si teda vybrali norskou, páč Norci nechtějí nechat lovu velryb, žj, takže tady by to jeden čekal. Jenže od roku 2020 si jen u Portugalska podali už 820 plachetnic. A ty už asi všechny norský nebyly (neověřoval jsem). A v Karibském moři bylo nedávno nově zdokumentováno první pozorování jejich koordinovaného útoku na menšího vorvaně.

🪱🍺 O kolik dýl bude trvat nalitýmu červovi dostat se ven z bludiště? Určitě bude záležet na množství alkoholu v žíle a velikosti bludiště… nicméně v bludišti vědátorského týmu, který vyzdvihli letos během udělování Nobelovek (je to anticena) to nameteným červům trvalo o 50 vteřin dýl. Neskončilo jen u červů. Další anticena směřovala k výzkumu Tokijské univerzity, kde se zabývali análním dýcháním - odborně enterální ventilací konečníkem. Pokusy na hlodavcích a prasatech ukázaly, že tato metoda může zvýšit šanci na přežití při respiračním selhání. No, tak snad vědátoři neřešili jenom výdech. Nádech, to by totiž mohla být úplně jiná písemka.

😅 V Rakousku klesla spotřeba lepidla - rakouská odnož Poslední generace tam ukončila činnost. Zato v Německu potřeba lepidla prudce stoupla. Mládež se tam začala masivně lepit k ranvejím velkých letišť. Btw, znáš výraz ekolep? Definice je přímočará (z Češtiny 2.0): ekologický aktivista protestující přilepením se k vozovce, stavbě, obrazu, automobilu apod.

🦞👑 V 16. století začalo rapidně ubývat raků. Šlechta si je nárokovala pro sebe, vypisovaly se hrdelní tresty za jejich pytláctví. Není divu. Během svatební hostiny Petra Voka z Rožmberka svatebčané sežrali 3600 raků. Pan Petr je ale úplnej šumař, ve srovnání s rodovým příbuzným Vilémem. Jeho svatba se dá bez nadsázky označit za račí holokaust. Padlo jich 312 000.

🦌🍖 Ještě k Robovi: v roce 2019 si zase udělal slušný barbecue, když sežral na silnici poraženýho jelena. Belador: “Ty kokos, co na to taký Jirka Macháček?” To zrovna víme, Beladore, viz píseň Barbekju od Mig21: "Jelen je naměkko, jelen je na boku, jelen je na boku, jelen je bárbekjů a všichni lidi volaj jů jů jů, z jelena se dělá bárbekjů."

🐧🏳️‍🌈 A australské akvárium nebude mít co žrát: v srpnu přišli o jednu z největších atrakcí: homosexuálního tučňáka Sphena. Otázkou je, jestli byl taková hvězda, nebo je to akvárium tak "smutný".

🦈❄️ V tělech žraloků objeven kokain. Jen teda v těch, kteří se vyskytují v pobřežních vodách kolem Rio de Janeiro. Koks se přitom dostává do vody z kokainových laborek, zlomek pak i od běžných spotřebitelů, kteří se drogy snaží zbavit. Podobná zjištění už byla pozorována i v případě Londýna, Ženevy nebo třeba Floridy.

15 zpráv z 12 Mlsných zpravodajů.

Digitální minimalismus: Nejde o méně aplikací. Jde o víc života.

Digitální minimalismus jako odpověď na ztrátu kontroly

Nástroje omezující čas na sockách jsou užitečné, ale nestačí. Je třeba změnit myšlení. Goliáš je kua silnej.

Je pravda, že kdybych nepoužíval rozšíření na skrývání feedů YT, FB a IG, byl bych na tom jako každej druhej. 🤔

Jdeme proti milionovým investicím do studií lidského chování a jejich implementace do kódu. Cílem je udržet nás na nich dýl. Čím víc jim dáme, tím víc zisku pro jejich vlastníky.

Dle Cala lidé nutkavým používáním telefonu zakrývají prázdnotu z neschopnosti trávit volný čas.

Uff, tohle nebylo snadný si přiznat.

Píšu knížky, na blog, čtu, běhám, jóguju, medituju, vařím a fermentuju a přišlo mi, že mám FB i IG zvládnutý. A večer jsem civěl do mobilu a hledal další appky s novinkami.

Zaplnění prázdnoty

Až když dáme životu šťávu, která časem někam odtekla, chceme nově nalezeným činnostem věnovat víc času. Všímáme si, že se u nich cítíme lépe než při upadnutí do virtuální červí díry.

Snažíme se, aby technologie podporovaly věci, kterých si ceníme. Na YT hledáme návody na pletení, recepty, opravování, whatever.

Technologie jsou super, jen musíme krotit hřebce, ne se stát zkroceným valachem (nejsem koňák, možná ta metafora kulhá jak kůň bez podkovy).

20 knih za rok znamená číst 38 minut denně

Chceš číst? Řekni, kolik knih chceš přečíst za rok.

Tak kolik? Dvacet? 38 minut denně stačí, drahá/drahý.

Komu ty minuty je vemeš? Sockám!

Průměrný román má 350 normostran, přečtení jedné trvá cca dvě minuty → 350x2 = 700 minut na knihu * 20 knih = 14 000 minut/rok → 14 000 / 365 = cca 38 minut denně.

O nic nepřijdeme

Častým argumentem používání FB (nebo jiné appky) několikrát denně je, že tam nacházíme (jednou za uherák) užitečné informace. Jen si ten poměr udělej: sepiš si, kolik socka sdělení ti posloužilo a poděl to všema sděleníma, co jsi v ten čas zhltnul/zhltla. Tak kolik vyšlo? Procento?

Když se připojíme jednou za dva dny na 10 minut z PC, nemyslím, že bychom o to 1 % přišli. O co nepřijdeme, jsou desítky minut času a energie, která nepadla na poměřování:

• (větev pro ženy:) se se spolužaččiným zadkem z fitka.
• (větev pro muže): manželčina zadku se zadkem její spolužačky.
• (větev pro oba): sousedovou károu nebo all inclusive kdesi u moře.

„Nový uživatel, který si v roce 2007 pořídil iPhone kvůli jeho hudebním funkcím, by asi nebyl tak nadšený, kdyby se dozvěděl, že do deseti let bude svůj telefon pětaosmdesátkrát denně nutkavě kontrolovat, což je „funkce“, o níž Steve Jobs při přípravě své slavné prezentace určitě neuvažoval.” Citoška z Digitálního minimalismu od Cala Newporta.

Efektivní domluva, ne náhrada setkávání

Cal nenavrhuje zbavit se chytrých telefonů nebo všech appek.

Stačí si ponechat aplikace, které slouží něčemu pro nás důležitému. Důležitému, ne dajícímu nějakou výhodu.

Podle Cala by technologie měly sloužit pro efektivní domluvu osobních setkání, neměly by nahrazovat setkávání a rozhovory.

Woow! Tohle je stříbrnej nuget (zlatej už je nahoře).

Dozvuky po přečtení knihy

Po přečtení knihy Digitální minimalismus jsem:

• odinstaloval z telefonu:
  • FB - začal ho sledovat jen na PC.
  • Discord, na který jsem časem úplně zapomněl.
  • Slack, který si otevřu jednou za čas (mám tam pár klientů, spíš oni mě 😅).
  • Degiro (investiční appka), kde jsem sledoval vývoj investic, domrtva rozebíral grafy… Na Degiro jsem teď šestkrát do roka. Nepřemýšlím nad vývojem akciových ETF, prostě je nechávám bejt, jako by správný pasivní investor taky měl.
• IG jsem si nechal, páč přes něj můžu postovat i na FB.
• Na PC pokračuju s blokovači feedů (viz ten starší článek, pořád aktuální).
• Na mobilu stále omezuju strávený čas na IG.

Tyhle rutiny mi vyšťouraly asi půl hodinu denně. A taky dost energie, která padla na vyhrabávání se z králičí nory porovnávání (nemám manželčiny spolužačky na IG, mám jen autorský profil a autorky kdoví proč nic takového nepostují 😅😅).

Taky si teď před instalací appky rozmýšlím, zda jí to telefonu chci pustit. Pokud chci, po instalaci vypínám všechna oznámení (stačí mi vidět v aplikaci).

Zvažuju, že bych ze své šestileté Nokie udělal rezervní kus pro:

• nomádskou zálohu
• “špinavý” mobil, kde bych měl i IG kvůli postování na autorské socky. Na normálním telefonu by nic takového nebylo.

Praktické tipy na nastolení éry digitálního minimalismu

Digitální minimalismus nepřijde sám od sebe. Nečekejme, tě to někdo udělá za náš. A už vůbec nespoléhejme na státní regulace! Máme své hlavy, hlavouni ať dělají něco jiného (ideálně deregulují). Udělej si hoďku na sebe. Zajdi do kavárny, vezmi tužku a sešit a sepiš si digitální audit a aktivity, které bys dělal/a, kdybys měl/a víc času.

Digitální audit

Identifikuj aplikace:

• Které tě nejvíc rozptylují.
• Na kterých trávíš během dne nejvíc času?
• Vytipuj aplikace, které “někdy budou užitečné”.

Vytvoř si offline rutiny

Pokračuj ve psaní. Znovuobjev své koníčky. Sepiš aktivity, které tě naplňují. Co bys dělal/a, kdybys měl/a víc času?

Aplikuj

Smaž rozptylující appky, navštěvuj je na PC v pevně ohraničený čas nebo jasným záměrem (zkouknout akce v okolí, aktuality v oblíbené skupině, …). U zbývajících zakaž notifikace.

Pečuj o osobní vztahy

Příště, když budeš chtít dát like/srdíčko, zvaž, zda dotyčnému/dotyčné nenapsat a nevidět se osobně.

Hodina venku s někým je víc než třiatřicet rozdaných srdíček. Dokonce víc než čtyřicet dva.

A oblíbenému online tvůrci napiš, ať má dopamin do další tvorby (wink, wink).

Půlroční experiment neplánování

Výchozí bod pro experiment neplánování

Inspiroval jsem se (volně přenesenými) poučkami:

• Potvrdil bych účast i kdyby se to dělo tenhle víkend? Ne? Tak proč bych ji potvrzoval u akce za půl roku? (Tim Harford)
• Jedním ano říkám všemu ostatními ne (James Clear)
• Ne je celá věta (to jsem poprvé četl v newsletteru Magdy Čevelové).

Jedním ano říkám stokrát ne

Kolikrát se mi už stalo, že se mi ozval kamarád: “Náhodou jedu kolem, neuvidíme se?” “Přijedu za týden do Čech, co kdybychom…” A já nemohl. Už jsem měl něco v kalendáři. Něco, kam se mi ani nechtělo. Buď odvolám, co jsem slíbil, nebo přijdu o vzácnější setkání.

A co když to nepůjde tak snadno zrušit? Paralýza. Plýtvám kognitivní energií.

Jde tomu předcházet -> neplánovat.

Domluvit se s kamarádem až pár dní dopředu.

Vzácnější akce přitom nemusí být jen příjezd kamaráda, můžeš narazit na koncert, přednášku, workshop, něco kam bys moc chtěl/a…

Jen jeden bombón z bombošky

Akce, kterých bych se rád zůčastnil si zapisuju do kalendáře, ale nepotvrzuju. Když mám na jeden den akce tři, prostě dělám priority. A vyberu si až těsně před termínem.

Některé akce přece musíš plánovat

Fakt musím? “Musím na kafe s kamarádkou, dlouho jsem ji neviděla” se dá přerámovat: “Chci na kafe s kamarádkou, protože by si jinak mohla myslet, že na ni kašlu.” Hmm, v téhle větě vlastně nejde ani o mě. Záleží mi na ní? Tak jí řeknu o tomhle experimentu a požádám jí, zda by se mnou teď měla trpělivost. Nezáleží mi na ní tolik? Nechám ji klidně naštvat, je to její. Jestli se vůbec naštve, jestli obava nevisící ve vzduchoprázdnu.

Ale jo, některé akce plánovat chci. To jsou ty největší třešničky v bomboniéře. Jen si dávám pozor, abych třešniček neměl moc. Jak říká klasik: Cheesecaky jsou super. Ale jíst je pořád nechceš.

Držím se pravidla jedné plánované třešničky na týden. A v průběhu týdne nechávám přijít další dle aktuálního rozpoložení. Přece jen v pondělí dokážu mnohem lépe zhodnotit, jestli si chci nechat někoho vniknout do čtvrtka, pokud už to fakt musí být plánované...

Dnes není zítra

A co energie daného dne? Kolikrát se ti už v jídelně stalo, že sis vybíral/a jídlo na následující týden a pak koukal/a na talíř s hláškou: “Co jsem si to dal/a”? Co když budu chtít dělat něco jiného? Nebo nebudu v sociálním módu (to se introušům stává)?

Některá data jako by přitahovala další akce. Typicky konec září nebo říjen, kdy se to událostmi jen hemží. Tyhle měsíce jsem musel být loni safra obezřetnej. Protože po dvoudenním semináři v Praze se mi fakt nechtělo další den na autorský čtění (a to jen poslouchat).

Jak jsem k experimentu s půlročním neplánováním přišel?

Před dvěma lety v Las Palmas mi přítelkyně našeho francouzského spolubydlícího řekla: “Vy v Evropě jste strašný. V Makedonii zavolám kamarádovi jestli nejde ven. A jdem. Vy vytáhnete kalendář a dáte mi dvouhodinový okno příští středu.”

Rozhovor jsem měl v hlavě. Po pěti měsících neplánování v Mexiku jsem se vrátil do Čech a naběhl bych do zajetých kolejí. Jenže jsem chtěl jet psát do Švédska. Nevěděl jsem kam a tušil jsem, že někdy v červenci. Chránil jsem si červenec jak vakorosnička vajíčka. Odmítáním událostí jsem zjistil, že je mi v tom dobře.

Půlroční experiment neplánování mi pomohl podrazit nohy časové chudobě. O časové chudobě jsme se s Vero bavili v šesté epizodě podcastu) a v článku Ty máš čas na pomalé cestování? Proč nám rychlé přesuny berou čas jsem se jí také dotkl, zase z jiné strany.

Kde se vůbec potřeba zaplněného kalendáře bere?

A tak si říkám, kde se ta potřeba bere. Nesahají kořeny až do školních lavic? Kdy jsme měli nalinkovaný rozvrh, kdy nám vždy někdo řekl: Od osmi do 8:45 matika. Pak čeština, zemák, děják...

Sedni si! Poslouchej! Teď udělej tohle cvičení! Teď se nauč tohle. Hlavně nemysli, od toho je tu učitel. A ten ať taky nemyslí, od toho jsou tu osnovy. Pro dobrou známku stačí zopakovat, co ti učitel nadiktoval. A s dobrou známkou to budeš mít dobrý doma.

Jako děti jsme sedli po škole na kolo, zazvonili na kámoše a zeptali se typickou hláškou: "Dobrý den, mohl by Pepa ven?" vytáhli kámoše z domu. Když nemohl, jelo se o dům dál. Nemuselo to být efektivní. Nic se nestalo, když nakonec nemohl nikdo.

Možná nám plný kalendář dává jistotu, že čas využíváme správně. Kdo je busy, je úspěšný!

Já ti nevím, celý mi to přijde divný. Přijde mi, že jsme se ztratili a celý to nějak pokroutili.

Naštěstí jsme velký. Jééé! Já obejmu Tomíka, ty obejmi tvýho kuka/holku a pojď si udělat vlastní osnovy. Už můžeš!

Ty máš čas na pomalé cestování? Proč nám rychlé přesuny berou čas

Pomalejší dny vs instantní dostupnost

Instantní dostupnost nám dává možnost stihnout hodně. Pak se ale divíme, že nemáme čas. Kdybychom došli do extrému a zbavili se auta, odpadla by nám fůra povinností: Bez auta bychom museli vážit, zda jet musím nebo chci. Takhle jedem, je to jednodušší než nad tím dumat, než říct NE.

Tím, že je autem něco tzv. za rohem, je těch rohů najednou moc: vyzvednu A v X, zajedu za kamarádem do Y a stihnu Z. Doma padnu s vyplazeným jazykem ze všeho toho domlouvání, dopravy a odpoledne v čoudu.

Úmyslná zpomalení

Co si naordinovat zpomalení? Třeba:

• Jednu cestu na kole, druhou MHD. A další den obráceně.
• Obě cesty na kole/koloběžce (třeba to dojde až k Přejezdu republiky na koloběžce).

Plyne z toho:

• Více času venku se sebou (až se z toho někdo začne ptát: Proč jako běháš?)
• S časem venku si více vážíme domova, který nás chrání před nepřízní počasí (jednoho z bodů článku 22 důvodů pro sólo trekování).
• Máme méně času na to nedůležité a víc prostoru na důležité.
• Generujeme si dopamin, zvedneme fyzičku a roztočíme pozitivní spirálu.

Občasné návštěvy

Honem zajet za babičkou, autem je to třetina času! Jenže:

• Cesta bez auta může být zážitkovější (ne vždy pozitivní, ale budeš na to vzpomínat).
• Návštěva může být vzácnější. V češtině máme průpovídku: “No když už jste vážili cestu.” Náhoda? Nemyslím si!

K babičce jsem jel autem mnohokrát. Nepamatuju si pořádně ani jednu cestu, jen záblesky.

Vlakem jsem k ní jel dvakrát. Obě cesty si pamatuju. Ta druhá byla zážitek: poslouchal jsem pětihodinový podcast o kreativitě a popíjel zelený čaj. Připravoval jsem si ho z “přenosný čajový zavařovačky” (5 koupených věcí v roce 2024, na které nedám dopustit) a pozoroval zasněženou Vysočinu. Naprosto boží.

Setkání s babičkou mělo jinou kvalitu. Přijel jsem k ní vyklidněnej a kus toho klidu jsem jí předal. Když jsem se s ní druhý den loučil, nadšeně švitořila, že jsme si dlouho nepopovídali. Cítil jsem to podobně.

Jasně, někdy to nejde snadno: když do Horní/Dolní bus nejezdí a nejbližší vlak je 8 km daleko. Jak z “problému” udělat příležitost? Možná rozšířit cestu o výlet a poznat okolí. Neříkám pokaždý, někdy.

Na té kombinaci těšení se, tupém zírání z okna na míhající se krajinu a klidné přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta něco je. Taková cesta je vakuum, vysátý vzduch všedních problémů (když necháš telefon v kapse, of course).

Dovolené

Z cestování (= turismu) se snadno stane status a zdroj matroše na socky. Já ale směřuju jinam: proč si tak málo dopřáváme čas na cestu samotnou?

Něco o tom vím. Už jsem se takhle nemálo narozjímal cestou na jih Itálie vlakem, do Španělska nebo Švédska. Mám z toho (nejen pozitivní) zážitky na celý život. Z většiny cest letadlem nic. Nula. Nuda. Kontroly a fronty a hádání se o půl litr vody.

Necestuju

Když jsme s Vero začali přes zimu nomádit, začaly se opakovat hlášky: “To je boží, že takhle cestujete.” Slovo “cestujete” mě vždycky bodlo.

Necestujem.

Žijem měsíce na stejným místě. Výletujem, zpravidla jednou týdně. Všední dny chodíme běhat, procházíme se. Ráno, večer, uprostřed dne. Místem se sytíme, necháváme se jím prostoupit.

Nesnažím se říct, že už nikdy nemáme jezdit autem. Že nemáme jezdit na dovolený. Ale určitě stojí za to vyměnit rutinu za dobrodrůžo.

Abychom to (životní) kolo zpomalili, vydechli a taky něco zažili - klidně cestou do práce. Zašpinili tu sterilitu “nutnosti” životem. Možná stačí přidat přesun, který není “nejrychlejší”, ale umožní být chvíli sám se sebou, chvíli mimo “na příjmu”. Slovy Fixy:

Aby všechno zabrzdilo
I to co zabrzdit nesmí
Aby se to zastavilo
A na chvíli zastavil i vesmír
Aby stromy do betonu
Vypustily hodně silný mízy
Aby se zeměkoule z kovu
Naposledy otočila
A lidi byli
Freezing freezing freezing home

Zpátky v sobě
Freezing freezing freezing home
Zpátky v sobě

Podobné rysy má i prehistorický článek Barevný pohled na cestování.

Za hranou ticha aneb suchý únor

Za hranou ticha

S tímto konceptem pracuju v povídkové sbírce Za hranou ticha. Zdravotní sestra Sharon, knihovnice Vlasta nebo manažer Kuba nedokážou snášet ticho, a tak utíkají k závislostem - alkoholu. Karel si také přihne a jediný programátor David je v tom tak trochu nevinně.

Čtyři až pět hrdinů ze sedmi přepíjí bolístky, ztráty, nenaplněné touhy, neposlouchání slabého vnitřního hlasu, který úpí a volá po změně. A ta je děsivá, vede do neznáma. Strach má žně...

Proč jsem si vybral alkohol? Hlavní hrdinové by si mohli vybrat jakoukoli jinou závislost.

Tři čtyři pivka několikrát týdně

Sám jsem měl s alkoholem problém. Alkohol se mi tam jednoduše vloudil. Neplánoval jsem to.

Jako že jsi chlastal v práci? Nebo byl po něm agresivní? Vůbec. Chodil jsem několikrát týdně na tři čtyři pivka.

No tak! Tak jaká závislost?

Ano, záleží na optice. V Čechách se to za závislost nepovažuje. Proto není snadný to rozklíčovat - vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. A tak jsem měl kolem sebe spousty vran, se kterými jsme „zasedali ke strojům“.

Co si dát sucháč?

Jednoho dne přišel kámoš, jestli prej nedáme únorovej sucháč.

Právě s tímhle kamarádem jsme hned po pozdravu probírali: „Tak co, nasadil jsi rukavici?“ Rozuměj: když se šlo na pivo a vypil/a jsi pět kousků, měl/a jsi prstíček v každém jednom otvoru rukavice → nasadil/a jsi rukavici. Když byla forma, tak i dvě (rukavice, ne piva). Pokud jsi nasadil/a palčáky, tak nic moc (tři kousky).

„Suchej únor? Cože? To je pro alkáče, ne?“ odpověděl jsem mu.

„Mohli bychom to zkusit jako takovej experiment,“ pokračoval.

„A proč nejkratší měsíc v roce?“ kroutil jsem se.

„Tak někde se začít musí, ne?“

Začal jsem nad tím přemýšlet. A zhrozil jsem se. Bylo mi lehce přes třicet a zjistil jsem, že jsem za posledních patnáct let bez pivka dal tak týden. Čtrnáct dní možná, když jsem byl nemocnej, ale měsíc? Ne. Takovej nebyl. Šokovalo mě to.

Přišel sucháč.

Šlo to dobře. Ale žádný velký zlom nenastal. Spíš se zasadilo semínko.

To časem vyklíčilo, vyrostla rostlinka a pomalu mi v životě překopala vše.

Překvapení v průběhu sucháče

Největším překvapením byla chuť ráno vstávat, kterou jsem moc nezažíval. A taky lepší regenerace (běhal jsem v té době čtyřikrát týdně).

Budu letos držet sucháč?

V současnosti většinou popíjím nealko pivo. Nabídka se posunula a některé „modely“ jsou k nerozeznání od normálního piva. Balancuju mezi nulou a skleničkou dobrý Rioji, nebo půl litrem dobrého řemeslného piva.

I tak pokračuju s experimenty s úplnou nulou. Naposledy v Mexiku před rokem, kdy jsem si dal dva a půl měsíce. Nepíšu to proto, abych tady machroval. Kdepak. Spíš abych si/ti dal prostor k zamyšlení. A možná tě trochu složitým popisem inspiroval dát sucháči šanci.

Páč u nás se leje fakt moc. A ještě se to často bere jako ctnost.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

• 🔄 Přijetí vs. rezignace - proč jedno osvobozuje a druhé dusí
• 🪞 Přijmout sebe sama - tělo, citlivost, introverzi, poslání
• 🚪 Když přijmeš, jdeš dál - proč přijetí otevírá dveře změně
• 🤝 Umožnění vs. tolerance - jak druhým skutečně důvěřovat
• 📚 Trivandrum jako zrcadlo - kniha, která každému ukáže něco jiného

Tak a je to tady. Poslední epizoda první série podcastu Za hranou ticha.

Když jsme před dvanácti díly začínali cestou, netušili jsme, že skončíme u přijetí. Ale zpětně to dává smysl. Protože přijetí je vlastně začátek všeho.

V téhle epizodě s Veronikou rozebíráme, jaký je rozdíl mezi přijetím a rezignací. Zvenku to může vypadat stejně - člověk se smíří se situací. Ale uvnitř je to úplně jiný svět. U rezignace cítíš, že jsi obětí. U přijetí cítíš vděčnost.

Mluvíme o tom, jak těžké může být přijmout vlastní tělo, svou citlivost, svou jinakost. Jak dlouho může trvat, než člověk přijme, že není na správném místě - i když to racionálně dávno ví. A taky o tom, že v momentě, kdy něco skutečně přijmeš, už prostě nemůžeš zůstat tam, kde jsi byl/a. Přijetí tě vytlačí ven. Na novou cestu.

Veronika krásně pojmenovala rozdíl mezi tolerancí a umožněním. Tolerance je "no tak, dělejte si co chcete". Umožnění je "věřím ti, že víš, co děláš". To druhé je dar, který si navzájem můžeme dávat. A který jsme sami potřebovali slyšet, když jsme opouštěli jistoty.

Tahle série pro nás byla hodně osobní. Děkujeme všem, kdo poslouchali. A jestli hledáte společníka na další cestu, Trivandrum čeká na trivandrum.cz.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

• 🧠 Vděčnost jako trénink mysli - stačí přehodit výhybku
• 🏠 Od velkých věcí k maličkostem - od hrníčku horkého čaje dál
• ✍️ Praktické techniky - psaní seznamů vděčnosti
• ⏰ Dlouhodobý dopad - každodenní volby jako složené úročení
• 📖 Konfrontace s minulým já - čtení úryvku z povídky Šepoty mládí

Proč vidíme špatné

Naše mysl je naprogramovaná hledat problémy. Evolutivně to dávalo smysl - kdo viděl nebezpečí, přežil. Šelmy nás dneska ohrožují tak v naší hlavě. Přesto si "v automatu" všímáme toho, co nefunguje, co chybí, co je špatně.

Vděčnost je způsob, jak se tomu částečně vymanit. Není to popírání problémů. Je to o vědomém tréninku - učíme mysl všímat si i dobrého. A to není jednorázová záležitost. Je to celoživotní běh.

Od velkých věcí k maličkostem

Nejde o to, jestli máš hodně nebo málo. Jde o to, jestli si všímáš, co máš.

Jak zpívá Martin Kraus v Krausberry v songu Do nebe:

A někdo je moc malej,
někdo je velikej.
A někdo je střízlivej,
jinej je nalitej.
A někdo chodí zpříma,
jinej má v ruce hůl.
Někdo je mazanej,
jinej je zase vůl.
Někomu je zima,
a jinýmu zas hic.
A někdo má moc málo
a jinej vůbec nic.
Někdo chce bejt s tebou
a někdo vod tebe,
ale na každej pád všichni chcem do nebe.

Jak na to prakticky

Existuje spousta způsobů, jak si vděčnost trénovat. Můžeš si třeba každý večer psát tři věci, za které jsi vděčný. Ale pozor - "neklišuj". Neopakuj "zdraví, rodina, práce". To můžeš psát každý den a budeš jako robot. Snaž se být konkrétní. Ne "jsem zdravý", ale "jsem vděčný za tělo, díky kterému jsem mohl vidět/zažít/cítit [doplň]". V podcastu sdílíme další.

Dlouhodobý dopad

Může se ti zdát, že tohle jsou drobnosti. Jeden den, jedno ráno. Ale v dlouhodobém horizontu je obrovský rozdíl, jestli se na svět díváš optikou vděčnosti, nebo ne.

Je to jako složené úročení. Zprvu se nic znatelného neděje. A pak se exponenciála odrazí a rozletí. Ale bacha: funguje to na obě strany.

Když si každý den připomeneš, za co jsi vděčný, pomalu se ti mění pohled na život. Není to okamžitá změna. Ale za rok, za pět let, za deset - budeš jiný člověk.

Na konci dnešní epizody čtu z povídky "Za hranou ticha" - úryvek o muži, který úročí se záporným úrokem. Dostane dopis od svého dvacetiletého já a musí čelit tomu, kam se jeho život dostal. Je to příběh o zradě vlastních ideálů, ale taky o tom, jak se někdy bráníme přiznat si pravdu.

Jak probíhá léčení slovem? Rozhovor s regresní terapeutkou.

Kdo je Jana Matasová?

Jana Matasová je regresní terapeutka, trošku výtvarnice a „šuplíková“ spisovatelka. Provází lidi při zlepšování svého životního příběhu, prožitků v těle, ve vztazích, nebo "jen" při hledání důležitých životních souvislostí a nalézání odpovědí na niterné otázky.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

• 🎒 Digitální nomádství není dovolená - normálně pracujeme, jen se mění životní kulisy. A přechodová období jsou psychicky náročná
• 🏠 Mezi domovem a cestou - co nám bude chybět v Česku a proč je hledání ubytování týden před odletem stresující
• 🌴 Co očekáváme od čtvrté cesty

Tentokrát o něčem, co se nás bezprostředně týká - digitální vlaštovky čechraní peří a vyráží na cestu.

Lidé nám často říkají: "Vy si to užíváte, tam u moře!" Jako jo. I ne. Nejsme na dovolené - normálně pracujeme, máme běžnou rutinu.

A přechodová období? Ta jsou náročná. Je to jako klubat se ze skořápky do neznámého světa tam venku. I když je to už naše čtvrtá cesta, mentálně to není o nic jednodušší.

Když se věci komplikují

Týden před odletem jsme ještě neměli vyřešené ubytování. Většina nabídek troskotala na ceně, termínu nebo nám nevyhovovala jinak. Vero vytáhla kalkulačku a spočítala, jaké bychom měli náklady. Udělalo se mi úzko, jí to paradoxně pomohlo. Vyměnili jsme si role.

Co nám pomohlo to rozdýchat? Rozdýchat - doslova. Dýchací cvičení pro tu chvíli. A pak akce - začali jsme aktivně psát majitelům, reagovat na inzeráty. Druhý den se ozval pán z Lotyšska s domečkem v klidnější čtvrti a třemi sdílenými pokoji.

Co nám bude chybět

Teplo domova - fyzické i energetické. Kamarády. Možnost mít všechny knížky na dosah (což Tom jako čtenář řeší každou cestu). Sdílíme výhody a nevýhody sdíleného bydlení s dalšími nomády, především balanc mezi soukromím a komunitou.

Proč to děláme

Každá taková cesta je obrovská lekce osobního růstu. A já věřím, že tahle nám ukáže další kus Cesty.

Další epizodu už budeme natáčet na cestě. Tak ahoj a drž palce, ať to dopadne, jak má!

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě témata? Bude tě bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 1. a 3. neděli v měsíci. Přidej se.

O čem je epizoda?

• 🌫️ Svět za kouřovou clonou – Co vnímáme jen omezeně: od elektromagnetického vlnění po pocity mezi lidmi
• 🔬 Kde fyzika potkává auru – Jak se propojuje vědecký pohled s vnitřním vnímáním atmosféry a energetických polí
• 🙏 Víra bez dogmatu – Proč je život s důvěrou v smysl jednodušší a jak se víra liší od institucionálního náboženství
• 🌍 Komunita a spojení – Když se lidé propojí přes víru nebo společné hodnoty, vzniká prostor pro vzájemnou podporu

V deváté epizodě podcastu Za hranou ticha se dostáváme k jednomu z nejzásadnějších témat celé série - ke světu, který běžně nevidíme, ale přesto nás obklopuje.

Co je ten svět za kouřovou clonou?

Začínám ukázkou z románu Trivandrum, která vysvětluje, co tím vlastně myslím. Jde o prostor, který se vymyká našemu běžnému vnímání skrze pět smyslů. Nejčastěji se nám otevírá přes pocity - když zavřeš oči a ponoříš se do sebe, víš, že hmota není všechno.

Bavíme se o viditelném i neviditelném elektromagnetickém vlnění, jak vnímáme jen zlomek toho, co nás obklopuje, a jak se to dá propojit s tím, co někdo nazývá aurou nebo energií. Veronika přidává svůj pohled - nepotřebuje fyzikální vysvětlení, ale intuitivně cítí atmosféru v místnosti nebo energii druhých lidí.

Víra jako kotva

Dostáváme se i k tématu víry. Ne víry v institucionálním náboženském smyslu, ale víry jako důvěry v to, že se věci dějí tak, jak mají. Veronika sdílí silný zážitek z Mexika, kde jí v nejistotě pomohla jediná věc - prostě uvěřit, že to dobře dopadne.

Mluvíme taky o tom, jak víra může vytvářet komunitu, kde je místo pro vzájemnou podporu, solidaritu a propojení. A jak záleží na tom, kdo tu víru uchopí - může být léčivá, nebo destruktivní.

100 věcí, za které jsem roku 2025 vděčný

Roku 2025 jsem vděčný za:

1. Návštěvu konference BTC Prague.
2. První spaní v hostelu ve vícelůžkovém pokoji.
3. Švédsko vlakem.
4. Všechny vlaky, které někam jedou.
5. Cestu lůžkovým vlakem ze Stockholmu do Berlína.
6. Návštěvu Hamburku.
7. A Stockholmu.
8. Toulání se lesem za dlouhých letních skandinávských večerů.
9. Za Artemise během první zkušenosti s hlídáním kocoura přes trustedhousesitters.com.
10. Vydání románu Trivandrum.
11. Spolupráci s knižním týmem a vyzkoušení dalších částí procesu vydání knihy.
12. Vydání povídkové sbírky Za hranou ticha.
13. Spolupráci s panem Koláčkem z E-knihy jedou. Je zážitek vidět svou knížku na Google Play a v široké distribuci.
14. Křest románu Trivandrum a všechna setkání s příchozími.
15. Ohlasy a hodnocení na databázi knih. A za první trojhvězdičkovou, která se mi líbila nejvíc. A za krásnou včerejší recenzi na portále cbdb.cz, který jsem ani neznal.
16. Všechny cesty do zásilkovny s Triva a Hranou.
17. Založení podcastu Za hranou ticha s Vero.
18. Podlov - WP plugin pro sdílení podcastu bez třetí strany.
19. Tvorbu webu czechia2026.com, kde jsem řešil nové věci.
20. Desítky volnonožčích webů, kde jsem mohl pomoct a projevit svou prospěšnost.
21. Rozhovor pro Hvězdymadlo.
22. Rozhovor pro Kafe s múzou.
23. Tvůrčí Safe Space, seminář Přijď si pro svou sílu a workshop Sám sobě nakladatelem.
24. Procházku s Honzou Barboříkem (autor newsletteru Sám sobě marketérem).
25. Setkání s kamarádem Michalem a Martinem Kavkou (autor newsletteru Newslettery) na Branickém knižním festivalu.
26. Setkání a psaní v Dendrologické zahradě.
27. Čaj.
28. A maté.
29. Uvědomění si, o čem je pro mě umění.
30. Návštěvy galerií.
31. Odchod ze Spotify.
32. Přechod k Tidal a Fountain a motivaci k budování offline mp3 sbírky.
33. Postupné snižování závislosti na Google službách.
34. A pozvolný přechod k šifrovaným alternativám.
35. Nová alba Avatar, Volbeat, Candlemass a Marka Hietaly.
36. Čtení Hlasu ze San Piega, Digitálního minimalismu, Zahrady, Dějin světla, Po hlavě do podivna, Bistra u zlomenýho srdce a Softu.
37. Přečtení 38 knih.
38. A za dovolení si knížky odkládat, když mě po sto stránkách nechytnou. Dřív bych to neudělal. Takových knih letos bylo 9.
39. Výlet s Vero ze Zábřehu do Lanškrouna se spaním v lese.
40. Vytřídění fotek z Cozumelu, vytvoření přednášky a první vystoupení.
41. Sepsání první verze rukopisu o pěti měsících na mexickém karibském ostrově a předání pěti beťákům.
42. Rozhodnutí zbavit se městského kola a prodat ho.
43. Návštěvu Jany na Cozumelu.
44. Objev open source appky Handy, která převádí mluvené slovo na text a vkládá ho na místo kurzoru.
45. Přeložení vybrané části webu do angličtiny.
46. Namluvení, sestříhání a ozvučení audioknihy Trivandrum.
47. Úžasnou spolupráci se skladatelem Ondrou Morcinkem k audioknize Trivandrum. Ondra z mého textového popisu vytvořil hudbu pro úvodní znělku a hudební oddělovače kapitol. Na první dobrou chápal mé nehudební poznámky a dokázal je převádět v život. Při prvních posleších jsem měl slzy v očích.
48. Spolupráci s audioknižním nakladatelstvím Čti mi.
49. Vánoce v Čechách po dvou letech.
50. Pravidelná ranní jogování.
51. A nepravidelná rozhodnutí raději si přispat.
52. Čtení. Za prioritu, kterou mu dávám.
53. Neplánování a volnější kalendář.
54. Stěny bytu a čas pro sebe.
55. Po loňském Bari za teplo.
56. Nové odběratele Mlsného zpravodaje.
57. A za každého nového platícího odběratele Gurmánského zpravodaje!
58. Mudrování do noci nad nealko pivem s Václavem.
59. Odpovědi na zpravodaje.
60. Založení Substacku Slow Living Digest, kde píšu víceméně to samý jako v Mlsném zpravodaji, jen v angličtině. Osahávám si platformu a buduju anglicky mluvící publikum. Zase od nuly odběratelů.
61. Newslettery, které odebírám, a Proton, který mi usnadňuje filtraci nových, které tam už chodí.
62. Notion, kde mám všechny poznámky a úkoly.
63. Nečekané profesionální focení.
64. Nájemníky v bytě během našeho osmiměsíčního výjezdu.
65. Klid a zasněnost Cozumelu.
66. Pohostinnost Sandry, majitelky bytu na Coumelu.
67. Běh s Kubou kolem Kunětické hory.
68. Důvěru, kterou mi Vero dává, když jí barvím vlasy henou.
69. Více pokládaných otevřených otázek, na které si vzpomenu místo udělování rad.
70. Svobodu a uvědomění si, že mezi svobodou a demokracií není rovnítko.
71. Zdravé tělo, které mi umožňuje dělat, co chci.
72. Volnou nohu.
73. Čas s novým románem.
74. Všechny plamínky v temnotě.
75. Ukončení dlouhodobé spolupráce, která mi brala mnohem více, než dávala.
76. Ekvalizér v prohlížeči.
77. Roztřídění blogových článků, přidání filtrace a vyhledávání.
78. Za Trivužky! Když nenajdeš obyčejnou přírodní dřevěnou tužku bez barev nebo laku, musíš si ji nechat vyrobit!
79. Challengování závratí přejezdem na ziplině nad řekou Tajo.
80. Výlet do tiskárny, kde jsem viděl proces vzniku knihy.
81. Raku mističky a jejich výrobu během workshopu.
82. A palo santo, které pálím v jedné z nich.
83. Nové huarache. Po pěti letech jsem prošoupal podrážku u starých.
84. Cestovní zavařovačku. Už druhou, první to v Mexiku vzdala.
85. Přátele na Gran Canárii. Jeden nabízí, že nás vyzvedne na letišti, druhý, že u něj můžeme na týden bydlet, než si najdeme byt.
86. Nosály (Cozumel)!
87. Stoletý smutek v očích karety (Cozumel).
88. Důvěru autorů, že jsem mohl beta číst Stopařské povídky z jedné a druhé výpadovky od Markéty Kráčmarové a Báchorky hukvaldské od Marina Holexy.
89. Držení alkoholu blízko nuly.
90. Změnu virtuálního operátora, který mi zajišťuje neomezený přístup k internetu. To se hodí během cest vlakem s notebookem po ČR.
91. Ukotvování si nastavení mysli v malých krocích.
92. Nález automatizačního toolu n8n. Mám ho nainstalovaný na vlastním serveru, vypadá dobře. Teď ho začít používat.
93. Notion AI a vlastní poznámky, to je kladivo na rešerše.
94. Sepsání tohohle seznamu ručně, bez AI. AI za mě vděčnost neprocítí.
95. Poznámky z knih, newsletterů a podcastů. S Notion AI to dává větší smysl!
96. Vánoční setkání s Lenkou a Danielou.
97. Výlet s Marťou na Rozcházecí skálu.
98. Klidné pohodové tlachání u bílého čaje s Lisťákem dva dny před štědrým dnem.
99. Čas, který jsem věnoval tomuhle soupisu.
100. Diář na rok 2026, do kterého budu psát Trivužkou.

A teď vzhůru do roku 2026!

Seznam vděčnosti za rok 2025 je už třetí v radě. Tady jsou ty za rok 2024 a 2023.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha.

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se.

Bodově: o čem je epizoda?

• 👂 Rozdíl mezi posloucháním a nasloucháním – když vnímáme nejen slova, ale celou bytost druhého člověka
• 🤝 Naslouchání jako cesta ke spojení – proč plná pozornost a přítomnost mění kvalitu vztahů
• 🔇 Síla ticha v rozhovoru – proč nemusíme zaplňovat každou pauzu a co se děje, když dovolíme tichám doznít
• 💭 Jak trénovat naslouchání – praktický tip na rozvoj empatie i v situacích, kdy nás téma na první pohled nezajímá

Co je to naslouchání?

Posloucháme ušima, vnímáme slova. Ale obsah proklouzne druhým uchem ven. Naslouchání je něco jiného - nasloucháme srdcem a celou bytostí.

Když někomu nasloucháme, nezajímá nás jen obsah jeho slov. Zajímá nás jeho pohled, jeho vnitřní svět. Chceme vidět a cítit situaci tak, jak ji prožívá on - i když s tím třeba vůbec nesouhlasíme.

Proč je to důležité?

Když druhému dáváme plnou pozornost, rozvíjíme v sobě empatii. Dostáváme se do hloubky druhého, více mu rozumíme. Současně: jsme přítomní. Nejsme myšlenkami u večeře nebo snídaně, když je oběd.

Naslouchání má téměř terapeutický účinek. Když člověku věnujeme upřímnou pozornost, třeba jen na okamžik, dokáže ho to povznést.

Ticho není nepřítel

Co když nebudu vědět co říct? Ticho nechává slova doznít - jako v hudbě, či básni. Zdůrazňuje projevené.

Jak naslouchání trénovat?

Až budeš příště v rozhovoru, který tě neba, pusť všechna hodnocení a zkus s upřímným zájmem prozkoumat téma z pohledu druhého. Proč je pro něj téma důležité? Co by na tématu bylo zajímavého, kdybych se na to podíval jeho očima? Proč to vůbec říká?

Na konci epizody čtu z románu Trivandrum pasáž o naslouchání, kde se dva lidé dorozumí bez jediného slova - jen pohledem a dotekem.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha na bejkuvmls.cz/sbirka-za-hranou-ticha/

📬 Baví tě tyhle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

V téhle epizodě jsme se bavili o umění. Ne o umění v galeriích, kterému máme rozumět podle návodu, ale o umění jako o způsobu, jak se dostat sám k sobě.

Proč o umění vůbec mluvit?

Oba jsme celý život říkali, že nás umění nezajímá. Muzea? Obrazy? Nic pro nás. Ale pak jsme začali cestovat a všimli si, jak lidé ve Španělsku nebo Itálii o umění mluví s nadšením, jak je to přirozená část jejich života. U nás to tak úplně není.

A pak nám došlo, že umění není o tom, jestli rozumíš symbolice na plátně. Je o tom, co v tobě vyvolá.

Umění je terapie

Alejandro Jodorowsky řekl, že umění má léčit. A to je přesně ono. Když tvoříme, klidně jen sami pro sebe, vytváříme něco, co má v sobě kus nás. Už to je cenné. Pokud to s někým budeme sdílet, může se ten kus dotknout i někoho jiného.

Nemusíš být umělec

Stephen King napsal, že psaní dělá ze života lepší místo. Ne kvůli slávě nebo penězům. Kvůli spojení. Kvůli tomu pocitu, že jsi dal ven něco pravdivého.

A to platí pro všechno. Nemusíš být malíř, abys čmáral. Nemusíš být hudebník, abys hrál na ukulele. Stačí, když si vezmeš tužku, papír, a uděláš něco jen proto, že chceš.

Přejeme všem posluchačům, ať si najdou chvíli - třeba jen deset minut denně - kdy budou dělat to, co je baví. Bez přemýšlení, zda by se zrovna nedaly dělat užitečnější věci.

🌀 Román Trivandrum najdeš na trivandrum.cz a sbírku Za hranou ticha na bejkuvmls.cz/sbirka-za-hranou-ticha/

📬 Baví tě tahle témata? Pak tě bude bavit i Mlsný zpravodaj. Posílám 2x měsíčně. Přidej se: https://bejkuvmls.cz/mls-do-e-mailu/

Téma, které asi zná každý - pocit, že nemáme čas.

Když jsme se po půl roce z Mexika vrátili do Evropy, narazili jsme na něco, co nás oba dost překvapilo. Seděli jsme v Madridu v pekárně, za skleněnou výlohou proudili lidi, a my cítili obrovskou nervozitu. Půl roku jsme žili v klidném rytmu a najednou Evropské tempo.

Tehdy jsem si řekl: "Hele, já si na červenec nic naplánuju." Žádné pevné termíny, žádné "uvidíme se v půlce srpna". Jen: "Prostě dej vědět a uvidíme."

Bavili jsme se o tom, jak společnost dneska bere "nemám čas" za ctnost. Kdo není busy, je flákač. Kalendář jsme povýšili nad život. Přitom všichni máme 24 hodin denně. Rozdíl je v prioritách. Když řeknu kamarádovi "nemám čas na kafe", vlastně říkám: "Máš u mě nižší prioritu než moje práce nebo rodina, nebo třeba Netflix a Instagram."

Priority jsou v pohodě, pokud jsou to skutečně moje priority. A taky je to fajn říct. Namísto: "Nemám čas." přece každej vezme: "Dneska chci být s rodinou." "Dneska potřebuju voraz."

Podobnosti mezi tvořením raku misky a životem

Polkni hořkost, synku, a začni znova

Dotek

Během práce na misce si uvědomuješ, jak je příjemné dotýkat se studené vlhké hlíny. Tvé prsty, zvyklé na bušení do klávesnice, si teď hrají s tlakem, hlazením, mačkáním... Je v tom až jakási intimita. A praktičnost. Pod rukama ti vzniká něco, co (snad) budeš i používat.

K nádobce nepřidáváš žádní ouška, podnožky… Naopak je důležité, aby ve své prostotě plnila svou funkci na maximum: zapadla do tvých dlaní a při položení na stůl (stabilně) stála.

Tavící pec

Výsledná miska je zranitelná, jakýkoliv projev síly ji deformuje. Nedrží tvar. Až průchodem ohněm získá pevnost, současně křehkost.

Ztráta kontroly

Po vypálení se rozpálená nádobka vkládá do mokrého listí a pilin, které s glazurou reagují, obtiskávají do ní strukturu. Pokud jsi měl doteď tvorbu pod kontrolou, přichází část, kdy ji pouštíš. Do hry vstupuje příroda. Výběr barvy glazury má vliv, ale v závislosti na mnoha proměnných se bude výsledná podoba měnit.

První čaj

Miska je těžká, sedí ti hezky v dlani. Po prvním pití čaje ale víš, že ji na čaj používat nebudeš. Při přikládání misky ke rtům ti vadí, že jsou stěny nádoby příliš tlusté (ne že by na to lektorka během workshopu neupozorňovala). Párkrát o stěny dokonce škrtneš zuby. Připomene ti to, jak jsi jako malý stál na verandě, mamka ti dávala napít a ty jsi prokousl skleničku…

Nakonec misku naplníš sodou a používáš ji na kapání éterických olejů (viz článek, kde tohle využití rozebírám). Při psaní tohohle článku ji máš u klávesnice a nasáváš vůni oregana. Druhou nádobku používáš na pálení palo santa nebo šalvěje.

Co to vlastně je ta raku miska?

Co to vlastně ta raku miska je? Nebudu vymýšlet kolo a rovnou sem kopíruju citaci z vábičky na workshop, který pořádala Krajská knihovna v Pardubicích.

“Tvorba čajové raku misky tažené z ruky – dvoufázový workshop vedený autorkou výstavy Paměť hlíny Marcelou Pospíšilovou.

Raku keramika je tradiční japonská technika vypalování keramiky, která vznikla v 16. století a původně byla spojená s čajovým obřadem. Typické je pro ni to, že se keramika po vytažení z pece prudce ochladí – často se vloží do pilin, listí, slámy nebo vody. Tento proces vytváří na povrchu velmi výrazné, často nepravidelné barevné efekty a prasklinky (tzv. krakeláž).”